V pondělí 6. června v časných ranních hodinách vyráží většina žáků 6.O a 1.AB na pětidenní poznávací exkurzi do oblasti slovenské Spiše.

První den nás kromě zhruba osmihodinové cesty autobusem pana Říhy čeká zřejmě zastávka v osadě Vlkolínec (na fotografii). Obec, o které se první písemná zmínka dochovala z roku 1376, je typická horská vesnice. V roce 1625 měla pouhých 9 domů a roku 1828 se rozrostla na 51 domů. Největší katastrofa postihla obec během druhé světové války, kdy ji Němci roku 1944 vypálili. Naštěstí se zde ale zachovalo 45 původních dřevěných domů vybudovaných na kamenných soklech bez sklepa. Dřevěná podlaha je jen v obývacím pokoji, v předsíni s pecí a v komoře je podlaha hliněná. Stěny jsou vymazány hlínou a střechy jsou pokryty šindelem. Od roku 1977 je Vlkolínec památkovou rezervací a v roce 1993 byl zapsán do seznamu památek UNESCO. Ačkoliv je pondělí zavíracím dnem, unikátní soubor lidové architektury lze obdivovat i bez přístupu do interiérů.

Po příjezdu do Slovenského ráje bychom za pěkného počasí podnikli první vycházku v tomto národním parku. Při kratším výstupu na Tomášovský výhlad (foto) se sice trochu zadýcháme, ale výhled za pěkného počasí je opravdu dechberoucí.

Další turistickou perlou Slovenského ráje je nepochybně průlom Hornádu (foto). Jedná se o impozantní kaňon, který má místy až 300 m výškové převýšení. Na rozhraní mladších třetihor a čtvrtohor se území Slovenského ráje začalo zdvíhat, zatímco dno Hornádské kotliny klesat. Hornád se tak začal zařezávat do svého podloží a vytvořil tím unikátní průlomové údolí. První přechod kaňonu se uskutečnil po zamrzlé hladině řeky před více jak 100 lety, od roku 1974 je cesta jednodušší a využívá mnoha lávek, řetězů a stupaček.

Vlastní autobus využijeme k výletu po kulturně historických pamětihodnostech Spiše. Nejprve si prohlédneme Levoču (foto), město s 15 tis. obyvateli, jehož historické centrum je od roku 2009 zapsáno do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Levoča si zachovala charakter středověkého města, je městskou památkovou rezervací a patří mezi nejkrásnější historická města na Slovensku. Nejvýznamnější a jedinečnou památkou je gotický Kostel sv. Jakuba s nejvyšším dřevěným gotickým oltářem na světě (18,6 m), jehož autorem je významný pozdněgotický řezbář Pavel, zvaný Mistr Pavel z Levoče. Město má největší obdélníkové středověké náměstí na světě o stranách v poměru 1:3, obklopené řadou cenných renesančních domů. Mezi další cenné památky patří renesanční radnice, další dva vzácné kostely s barokními interiéry, klasicistní budovy župního domu a evangelického kostela. Historické centrum obklopuje mohutný hradební systém o délce 2,5 km.

Po prohlídce města nás čeká kratší zastávka u travnatého vršku zvaného Sivá brada s malou kaplí na vrcholu. Toto nenápadné návrší představuje jednu z největších aktivních slovenských travertinových kop. Jedná se vlastně o hromadu vysráženého uhličitanu vápenatého, na jejímž vrcholu je malé jezírko, kterým neustále probublává unikající oxid uhličitý. Po krátké zastávce u Spišské Kapituly, centra církevní moci na Spiši, a ve Spišském Podhradí, které tvořilo hospodářské zázemí hradu a kapituly, si prohlédneme zajímavý geoglyf koně a pak už nás čeká další z vrcholů naší exkurze – Spišský hrad.

Spišský hrad (foto) je se svým půdorysem přes 4 ha nejrozsáhlejší hradní zříceninou ve střední Evropě a jedním z největších hradních komplexů v Evropě. Nachází se na vápencové skále a okolní terén převyšuje o 200 m. Spišský hrad je situován pod horským průsmykem Branisko, kterým procházela prastará obchodní cesta. Hradní kopec byl osídlen již od mladšího paleolitu. Na přelomu letopočtu vzniklo na hradním návrší rozlehlé hradiště, ale slovanské osídlení se koncentrovalo na sousední náhorní plošinu Dreveníka. Opětovné osídlení hradního vrchu nastalo v průběhu 12. století v souvislosti se začleněním severovýchodního Slovenska do Uherského království. V té době zde vznikl románský hrad a později i hradní palác s kaplí. V roce 1780 hrad vyhořel a změnil se ve zříceninu. V 70. letech 20. století začala památková obnova hradní zříceniny a  v roce 1993 byl hrad společně s přilehlými památkami (Spišská Kapitula, Spišské Podhradie a Žehra) zapsán na seznam lokalit Světového dědictví UNESCO.

Poslední zastávkou na cestě po Spiši by měl být kostel Ducha svatého v obci Žehra. Nejvzácnější památky v kostele představují nástěnné malby, tvořící ucelený ikonografický cyklus, a také zařízení kostela, např. kamenná křtitelnice, pocházejí z 13. století.

Další den bychom chtěli věnovat opět prohlídce jedinečných krás Slovenského ráje. Území se nachází ve východní části Slovenska, r. 1964 bylo vyhlášeno za chráněnou krajinnou oblast a ta byla v r. 1988 změněna na národní park (NP) s rozlohou téměř 200 km². Park leží v severovýchodní části Slovenského rudohoří, je součástí Spišsko-gemerského krasu a skoro 90 % jeho rozlohy tvoří lesy.  Původně byla celá oblast velkým plošným celkem, který postupně toky řek (Hornád, Hnilec) a potoků (Veľký Sokol, Suchá Belá, Biely potok) rozkrájely na několik větších a menších plošin (Glac, Geravy). Menší toky vytvořily za tisíciletí pro Slovenský ráj tak charakteristické rokle s vodopády (Kyseľ, Piecky, Sokolia dolina, Zejmarská roklina). Na plošinách se nacházejí mnohé krasové jevy – závrty, škrapy, podzemní jeskyně a díry (Dobšinská ľadová jaskyňa, Stratenská jaskyňa, Medvedia jaskyňa, Čertova diera). Největší křižovatkou severní části Slovenského ráje je Kláštorisko, kde se nachází ruiny kartuziánského kláštera ze 13. stol., archeologické nálezy však dokládají dřívější osídlení místa. V současné době je objekt zpřístupněn, součástí areálu je i symbolický hřbitov věnovaný obětem Slovenského ráje. Každoročně se zde koncem srpna koná mše při příležitosti Dne slovenských hor.

Zřejmě poslední zastávkou na území Slovenska bude Demänovská ledová jeskyně v Nízkých Tatrách v Demänovské dolině. První písemné záznamy pocházejí z roku 1299, je to tedy jedna z nejstarších popsaných jeskyní v Evropě. Vytvořil ji bývalý podzemní tok Demänovky a prozkoumal ji Juraj Bucholz ml. Množství nápisů na stěnách a zachovalá bohatá literatura svědčí o velkém zájmu o jeskyni v tehdejších vědeckých kruzích, podobně jako u širší veřejnosti. Nazývala se také Dračí jeskyně, kvůli nálezům kostí jeskynního medvěda, pokládaných za kosti draka. Ve spodních částech jeskyně jsou nádherné ledové útvary (foto). Nejkrásnější ledové útvary vznikají na jaře, když z roztátého sněhu vniká do jeskyně nejvíce vody, která ihned mrzne a vytváří mohutné sloupy i podlahový led. Jeskyně je dlouhá 1750 m, veřejnosti je zpřístupněno 650 m. Turisticky byla zpřístupněná v 80. letech předminulého století, znovu byla zpřístupněná v letech 1950-1952. Jeskyně je také součástí Národní přírodní památky Demänovské jeskyně.

Půjde-li vše podle plánu, vrátíme se do Jilemnice v pátek 10. června v podvečerních hodinách.

M. Zemánek